Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 13. kapitola

 

JADA

    Potřebuje zabíjet.

    Cíl jí dává sílu a dnes jí v jeho naplnění zabránili.

    Ale pokud je jedna cesta neschůdná, objeví se jiná.

    Tam, kam jde, má na seznamu dva. Zbaví se jich jinak, než se chtěla zbavit svého předchozího cíle, rychle a milostivěji, než si zaslouží. I když mají na svědomí spoustu zločinů, jsou to lidé, narozdíl od Temných, které loví. Lidi eliminuje rychle.

    V jejich zabití si nijak nelibuje. Má ráda srovnané dluhy, čistý účet. Jsou lidé, které chrání za každou cenu.

    Když zahne za roh do matně osvětlené ulice, přejede pohledem po roztříštěné pouliční lampě k navlhlému dláždění a zpátky nahoru.

    Zastaví, aby pořádně vstřebala tu scénu před sebou: Temná krev odkapává z rozeklaného skla, ve kterém předtím bylo světlo; na hromadě nehnutě leží spousta kousků dananského masa, menší hromádka obsahuje lidské ostatky, na které někdo opatrně položil květiny, v suti kolem jsou vidět otisky bot, stopy krve a šmouhy zelené barvy.

    Přejde blíž. Někdo položil občanku toho člověka na květiny, aby ho mohli identifikovat, až ho najdou, čímž zařídil, aby pozůstalí došli klidu a nemuseli neustále přemýšlet, co se stalo jejich manželovi a otci.

    Kdyby nebylo těch květin, myslela by si, že šlo o pomstu.

    Takže vrah, kterého viděl nějaký náhodný, milosrdný chodec?

    Zavře oči, analyzuje, zkoumá a vyhodnocuje vše, co viděla a všechny faktory o lidech a monstrech se kterými se za ta léta války setkala. Pracuje metodicky, logicky, snaží se vyhodnotit, co se tu stalo.

    Vyloučí dvě nezávislé osoby. Tohle je práce jen jedné.

    Někdo zabil Dananku a přitom nechtěně i toho člověka.

    Někdo zabil její Dananku.

    Kdyby dokázala cítit, což nedokáže, tak by se její emoce změnily z překvapení na zlost.

    Ale ani jedno nenaruší její klidné rysy.

    Někdo jí právě udělal bordel ve vyúčtování.

    Chce vědět kdo.

    Přistoupí blíž k ostatkům Temné a všimne si jejích zlámaných prstů, šedé kůže.

    Jednotlivých ran po kopí, které ji darovaly smrt.

    Podle tvaru ran vraha zná.

    Její jméno má na seznamu.

    Chce tu zbraň. Až ji bude mít, tak bude nezastavitelná.

    Zvedne hlavu. Rychle se k ní blíží Dananka. Mocná. Temná. Tuhle lovila, ale ne, aby ji zabila.

    "Chceš, aby Temní princové zemřeli," řekne do noci. Ví, že noc vždycky poslouchá. "Udělám to pro tebe. Ale ty zase musíš udělat něco pro mě."

    Přijde ji nezbytné zopakovat to třikrát, než se před ní princezna s ledově bílou tváří a kobaltovými vlasy zjeví.

    "Proč myslíš, že tě na místě nezabiju?" zeptá se s ledovou panovačností.

    "Možná bys to dokázala. Možná ne. Možná by se ti v tomhle městě hodil spojenec, který zocelí tvé slabiny. Možná by se to hodilo nám oběma. Ne že bychom těch slabostí měly mnoho. Ale pár ano. Ty a tví bratři princové jste vůči sobě imunní, nemůžete se očarovat, ani jeden druhého zničit. To mi přijde jako velká slabina."

    Princezna přimhouří své hvězdné oči a změří si ji.

    Jada řekne: "Je ďábel, který tu práci neudělá a nesežere tě a pak je ďábel, který to dokáže, ale sežrat by tě mohl. My jsme obě ten druhý případ. Souhlasím, že tě nesežeru."

    Princezna přimhouří oči ještě víc, jako by zvažovala svůj původní odhad Jadina charakteru. "Možná si můžeme navzájem pomoc. Pokud bude cena přijatelná."

    "Najdeš pro mě jednoho Temného." A Jada jí také řekne koho.

    "Ani já se k němu nepřibližuji," zasyčí princezna.

    "Pak nezabiju tvoje bratry."

    "Je to nemožné!"

    "Řekla jsem 'najít'. Ne Zabít. To je ta cena. A je neměnná."

    "Jak chceš zabít prince? Jsi člověk."

    "Vím, kde sehnat zbraň, která dokáže Danany zabít."

    "Taková věc neexistuje."

    "Existuje."

    "Všechny Danany?"

    "Ano."

    "A ty tu zbraň dokážeš získat?"

    "Ano."

    Princezna se odmlčí a nakonec řekne: "Možná máš užitečné znalosti. Dnes v noci tě nezabiji. Ukážeš mi tu zbraň a předvedeš její moc."

    "Nejdřív najdeš toho, koho hledám. Pak mě tam vezmeš."

    "Najít. To je vše."

    "Oboje. Nebo nic."

    "Ale to jsou dvě služby. Ta zbraň poté bude moje."

    "Dva princové za dvě služby," řekne příkře.

    Princezna se na ni zadívá chladnýma, prastarýma očima. Je si vědoma té prekérní situace, ve které se nachází. Ale kdo se bojí, nikdy nic nezískal.

    Nakonec princezna řekne: "V časech války jsou spojenci užiteční."

    "Nabídnu ti svoje služby, pokud je budeš v budoucnu potřebovat. Ta zbraň bude součástí těch služeb."

    "Zvážím to." Poté princezna zmizí.