Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 14. kapitola

 

KAT
    Mým darem, jestli se tomu tak dá říkat, je empatické srdce. Když jsem se narodila, začala jsem plakat a nepřestala jsem do svých pěti let, tří měsíců a sedmnácti dní - to odpoledne přišla Rowena do domu mých rodičů a začala mě učit, jak se chránit před emocemi ostatních.

    Často mi přijde, že jsem se naučila jen přestat brečet, přetvářet se a předstírat, že svět se dá zvládnout.

    Vím, jak křehcí jsme, jak předpojatá je tahle válka na naší planetě, kde jsou andělé vyrobeni ze skla a démoni z betonu. Jediné, co musíte udělat, je jednoho z nás upustit a my se roztříštíme na tisíc kousků.

    Včera večer jsem sledovala Seana naproti sobě u stolu, kde jsme dojednávali dohodu a došlo mi, že i naše láska je vyrobená ze skla. A tak se musím stát diamantovým prachem, abych to sklo posílila.

    Dny před porážkou Jinovatkového krále, zajistila Margery Ryodanovu pomoc, aby uzemnil nebezpečný úlomek Férie, který by jinak zničil naše opatství a ta cena, kterou si tu noc Ryodan vyžádal, byla, aby Sean pracoval u něj v klubu.

    A tak začalo padat domino.

    Sean nedokáže sledovat, jak kolem něj lidé trpí, o nic víc než já a když přijde do styku s těmi, co trpí, tak se pro ně snaží udělat první poslední. Je to tahle síla, kterou na něm obdivuji celým svým srdcem.

    Ale je to zároveň i zrádný základ, na kterém jsou naše rodiny postaveny. Naši otcové měli vlastní obrovský smysl pro zodpovědnost. A ta jejich s sebou přinášela problémy a žádosti, se kterými bylo těžší a těžší se vypořádat.

    Časem je to zkazilo. Vápno z vraždy, lepkavost pomsty, to vše zatvrdilo jejich srdce, dokud se i oni nestali bytostmi z betonu.

    Procházím skrz taneční parkety u Chestera s jasným cílem, moje štíty jsou zvednuté tak vysoko, jak to jen dokážu, ale stejně nedokážu zablokovat tu obrovskou osamělost, které je tu tolik, ten hlad a zoufalství, beznaděj a nouzi. Tolik andělů, tolik prasklin. Ani je nemusíte upustit, rozpadnou se jen, co do nich strčíte.

    V Dublinu se starám o dvě stě sedmdesát jedna žen. Nejstarší z nich, Tanty Anna, moje moudrá, jemná a prastará poradkyně, jejíž oči dokázaly hledět přímo do nebe, je už měsíc mrtvá, zavražděná Karmínovou ježibabou. Tu noc zaplatil Christian za naší svobodu tu největší cenu a já jsem bezmocná, protože ho nedokážu zachránit. Jedna z mých mladších chráněnkyň, Dani, neskutečně nadaná a impulzivní, se před několika týdny ztratila a já se obávám nejhoršího. Margery běsní a denně plánuje, jak převzít vládu, které bych se ráda vzdala, ale v její prospěch.

    Moje spřízněná duše převzala vedení nad černým trhem, čímž otevřeně vystoupil proti Temným princům a jednomu bezcitnému muži.

    Teď jsou v Dublinu nové vidoucí, které vede žena, jíž Ryodan nedokáže vystopovat. V životě jsem se necítila tak neschopně. Chci přestavět svoje opatství. Chci, aby jeho zdi byly zase silné. Chci sílu betonu, ale nechci za něj zaplatit tu cenu.

    Když jsem sem před měsíci přišla, hledala jsem Ryodana, abych mu splatila svůj dluh, řekl mi něco, nad čím jsem nebyla schopná přestat přemýšlet: Všímej si věcí takových, jaké jsou. Přestaň být slepá a opravdu se podívej. Přiznej si, že plaveš až po krk ve sračkách. Když neuvidíš, jak se na tebe v kanalizaci ženou, tak se jim nemůžeš vyhnout. 

    Takže teď už nejsem záchodová mísa, ale splachovadlo.

    Doufala jsem, že za tu vysokou zelenou trávu, která roste pod mým oknem přesně nad Crucovým ledovým vězením je zodpovědný ten útržek ohňového světa ve Férii. Teď je tráva sice pryč, ale ta louka je barevnější než kdy dřív s kvetoucím vlčím mákem, obrovskými opojnými květy, které za teplých nocí dokáží omámit mé smysly, když se mi u postele objeví zjevení prince s černými křídly.

    Dokázala jsem ho ze své postele dostat pomocí krvavé magie, i když jsem přísahala, že ji nikdy nebudu praktikovat.

    Ale už to nejsem jen já, koho musím chránit.

    Spletité zlaté treláže teď vyrůstají ze země po celém obvodu opatství, jsou poseté černými květy, které voní jako exotické koření a vzdálené země.

    V zahradách se objevily tucty stojících kamenů s vyrytými symboly, které nedokážu přečíst. Je tam jeden pár megalitů, které jen čekají na svůj dolmen. Běhá mi z toho mráz po zádech pokaždé, když jdu kolem.

    Perlové lavičky stojí kolem vícestupňové fontány, ve které se třpytí voda stejně tyrkysová jako je v Karibském moři.

    Ze stromů na mě pokukují zvířata, která jsem nikdy neviděla. Schovávají se i v krajkové révě, která přerůstá naše zdi. Hnědá a slonovinová kůra se navzájem proplétají a z ní raší nízko visící stříšky safírových listů.

    Podlahy v mé části opatství se mění z kamene na leštěné zlato.

    V noci slyším, jak se chodbami rozléhá mužský smích. Světla uvnitř vyzařují měkké zlaté světlo ve dne i v noci bez elektřiny, která by je napájela. Náš generátor dokáže rozsvítit jen pár lamp. Odstranily jsme žárovky. A přesto svítí. Napájí je něco nepřirozeného.

    Cruce mění náš domov, bere nám ho a je jen otázkou času, kdy se z žalářníka stane uvězněný, Ztracený ráj.

    Mluvíme o tom mezi sebou, ale zatím jsme se o tom nezmínily nikomu zvenčí. Tohle je náš domov, pro mnohé z nás jediná dobrá věc, kterou známe. Jestli ten proces proměny nějak nezastavíme, budeme nuceny odejít.

    Brzy.

    Ještě nejsme připravené přiznat porážku.

    Když nás to vyžene, kdo dohlédne na opatství? Budeme nečinně sedět za jeho zdmi a doufat, že se vězeň nikdy neosvobodí?

    V ochranitelském gestu se dotknu svého břicha. Ještě to na mně není vidět. Všechnu svou energii věnuji tomu, abych to zakryla. Musím zajistit naši budoucnost.

    Když sejdu dolů ze skleněných schodů v tomhle skleněném domě, který betonový ďábel Ryodan nazývá svým domovem, už tam na mě čeká.

    Jak jinak-

    "Proč jsi o Seanovi lhal?" zeptám se.

    "Nelhal. Přebrala sis moje slova po svém. Jestli si vzpomínáš, říkal jsem ti, ať si s ním tu noc promluvíš, kdybys dala na moji radu, tak bys o všem věděla, vzhledem k tomu, že jste spřízněné duše."

    "Neposmívej se mi."

    "Tak mi to tak neusnadňuj."

    "Řekl jsi, že si můj dluh necháš splatit od něho."

    "Řekl jsem, že jsem ochotný přijmout náhradu za číšníka jako splacení dluhu a nechat to plavat."

    "Ale chytit mě jiným háčkem."

    "To ty jsi si vybrala, že budeš červ. Trocha konverzace dokáže divy, Katarino. Ještě jsi Seanovi neřekla, že s tebou Cruce ve tvých snech spí každou noc."

    Nic neříkám a on se zasměje.

    "A přesto jsi tu. Znovu jdeš za mnou. Chceš odpovědi, které ale nebudeš poslouchat. Já svým dechem plýtvám jen jednou. Odejdi." Zůstanu, kde jsem. 

    Přejede si mě tím svých chladným pohledem a zvedne obočí. "Buď si velmi jistá tím, co děláš, Katarino," varuje mě tiše. "Když po mně budeš něco chtít, nezastavím se, dokud nebudu cítit, že je ta žádost splněná. Dle mých vlastních měřítek."

    Zaměřím se na ta dvě slova. "Ty nedokážeš cítit."

    "To ty, moje rozvážná kočičko, kdo nedokáže cítit, na vlastní nebezpečí popíráš hlad svého srdce."

    "A ty o srdci nic nevíš, o mém, ani o jiném."

    Dívám se do tváře muži, který neexistuje, podle mých empatických smyslů tady ani nestojí a svá další slova pečlivě volím. Musím postupovat se stoprocentním zaměřením na svůj cíl, musím si být svou cestou naprosto jistá, nebo mě to zničí. Přála bych si předvídat, co z toho se stane, ale na to jsem moc nezkušená.

    Odolám nutkání sáhnout si na břicho. Před ním nemůžu. Má odvážnou ruku a ostré dláto. Hlína si vybrala svého sochaře. Tento muž, ať je čímkoli, má moc, která převyšuje moje skromné schopnosti. On a jeho muži vědí to, co já ne: jak chránit to, co je jejich. Jsou nemilosrdní a tvrdí. A úspěšní.

    Pokud se chci postarat o svoje svěřenkyně, o svoje dítě, musím se naučit být stejně úspěšná.

    "Beru na vědomí všechny ty výkaly."

    Usměje se. "Už bylo na čase, Katarino."

***

Otcovým zklamáním jsem začala trpět pár dní poté, co jsem se narodila, i když tenkrát jsem nevěděla, co to je, jen že jsem odmítnutá a osamělá. Jak roky ubíhaly, jeho hněv a znechucení nad neschopnou dcerou, se kterou nemohl nic dělat, aby si upevnil svou pozici, přerostly v despotické chování a já se naučila vyhýbat se mu za každou cenu. Mými jedinými společníky v dětství byly matčina chamtivost a netrpělivost, povrchnost a strach.

    A pak tu byl Sean, se kterým jsem vyrostla, který mě miloval, nekomplikovaně, i když jsem brečela. I tak je někdy obtížné nést na bedrech všechny nuance jeho emocí. Všichni jsme nedokonalí, tvořeni strachy a nejistotami, dokonce i ti nejlepší z nás.

   Jak jdeme hlouběji do Chestera, ten příval chaotických emocí začne ustupovat; hlasitost všech pocitů světa se smrskne na deset a pak na čtyři. Jdeme jednou skleněnou chodbou po druhé a jak mě vede hlouběji do svého klubu, do míst, kam nikdo nesmí, přemýšlím. Po čase přejede rukou po hladké skleněný zdi a před námi se objeví výtah.

    "Kam mě to vedeš?" zeptám se, když se dveře výtahu zavřou a uvězní mě v maličkém prostoru s obrovským mužem. Připadám si jako Dante sestupující do pekla, ale nemám s sebou žádného římského básníka jako průvodce.

    "Od téhle chvíle se budu ptát já. Za předpokladu, že si přeješ být betonem, ale bez toho, abys musela zaplatit cenu."

    Podívám se na něj. Jak to může vědět? "Dokážeš číst myšlenky."

    "Lidská mysl je hlučná. Bereme si to, co nám nabízí. Lidé toho nabízí spoustu. Všeho."

    "Co chceš dělat? Naučit mě bojovat?" Podívám se na svoje hubené ruce. I  když jsou silné ze zahradničení, dojení a opracovávání pozemku, pochybuju, že bych dokázala ublížit jinému člověku. Cítila bych jejich bolest. A o to nemám zájem.

    "Já ne."

    Vede mě od výtahu do té nejtišší chodby, po které jsem kdy šla. Otočím se v pomalém kruhu, poslouchám, ale nic neslyším. Tohle patro musí být odhlučněné. Není tu cítit ani slabé dunění muziky, žádný bílý šum, jen naprostá absence zvuku. "Kdo tedy?"

    Provede mě chodbou s rukou na mých zádech, otevře další dveře a společně vstoupíme do přítmě osvětleného dlouhého pokoje, kde světlo prostupuje jen škvírami ve dveřích do dalších pokojů.

    Není tu žádný nábytek. Žádný stůl, gauč, koberec ani křeslo. Podlahy jsou z leštěného ebenového dřeva. Zdi jsou slonovinově bílé. Světlo se rozplývá z perimetru vysokého kazetového stropu s vyraženými koženými vložkami nad románskými lištami. Na dvou zdích jsou velké držáky, jako by kdysi dávaly na odiv jisté poklady. Celá místnost je uhlazená.

    Její obyvatel ale ne.

    Na podlaze leží muž, zírá do stropu a ruce má zkřížené pod hlavou. Stejně jako ostatní Ryodanovi muži i on je vysoký s širokými rameny, svalnatý, zjizvený a neexistuje. Má na sobě černé vojenské kalhoty posazené nízko na bocích a bosé nohy. Jeho ruce jsou potetované, hlavu má téměř vyholenou dohola a na tváři tmavé strniště. Vypadá jako zběhlý vojenský vůdce z jednotky, o které svět nikdy neslyšel.

    "Kasteo bude tvůj instruktor."

    Nevěřícně se na něj zadívám. Jo mi vyprávěla příběhy o Devíti, i když mi nikdy k ničemu nebyly. Kasteo je ten, který nemluví. Podle Jo je to kvůli něčemu, co se odehrálo velmi dávno a on od té doby nepromluvil jediné slovo.

    "Tohle je podle tebe vtip? On nemluví!"

    "A ty neposloucháš. Jste pro sebe jak stvoření." Ryodan přejde ke Kasteovi a podívá se na něj dolů. "Kasteo bude tvůj instruktor," řekne znovu, ale tentokrát je to rozkaz a zároveň varování pro muže ležícího na podlaze. "Tahle žena cítí všechnu bolest světa. Naučíš ji, jak ji přestat cítit. Pak jí pomůžeš naučit se, jak ovládat svoje prostředí. A nakonec ji naučíš bojovat."

    Kasteo samozřejmě nic neříká. Nejsem si ani jistá, že ho slyšel. Vypadá to, že je v transu, jako by byl někde jinde.

    Ryodan přejde ke dveřím. "Zůstaneš s ním, dokud se nerozhodnu, že máš vše, pro co jsi sem přišla." Dveře se za ním zavřou a já na ně na chvíli prázdně zírám, pak se podívám na Kastea.

    Rozběhnu se ke dveřím a přitisknu ruku tam, kam ji předtím dal Ryodan, ale nic se nestane.

    Zabuším na dveře. "Ryodane! Musím se vrátit do opatství! Ryodane, pusť mě ven!"

    Jedinou odpovědí je mi to největší ticho, s jakým jsem se kdy setkala.

    "Takhle jsem to nemyslela!"

   Buším do dveří, dokud nemám na pěstech modřiny.

    "Ryodane, to nemůžeš! Moje svěřenkyně mě potřebují! Jsou věci, o kterých nevíš! Přišla jsem ti to říct!"

    Připadám si, jako by se po mně slehla zem, zapomenutá.

    Křičím, dokud mě nepálí v krku.

    Ten muž na podlaze se za celou dobu ani nepohne.

    Nejsem v tom tichém a prázdném místě schopná určit, kolik uběhlo času.

    Po dlouhé době se svezu na podlahu, opřu se o zeď a jednu ruku si položím na břicho.

    Určitě mi přinese jídlo.

    Určitě je tu nějaká koupelna.

    Určitě se vrátí, abych mu mohla říct, jak závažná je situace v opatství.

    Sedím a jen se dívám, stejně jako ten nehybný muž na podlaze. Po čase mi dojde ta jednoduchost toho momentu. Nejen že tu není žádný hluk, ale nejsou tu ani žádné emoce.

    Opatrně spustím štíty, které jsem měla na místě od pěti let.

    Nic.

    Znovu je snížím, níž a níž. Když stále nic necítím, zhluboka se nadechnu a zruším je úplně.

    Zalapu po dechu.

    Stále - nic!

    Necítím žádný hněv, ani chamtivost, touhu, ani strach, ani nouzi. To je pro mě vždycky nejhorší: ty neutěšené potřeby, které nemůžou být naplněny. Tady hluboko pod Chesterem není ve vzduchu jediná emoce, která by na mě tlačila a nutila mě do defenzivy.

    Je to povznášející. Moje srdce může dýchat.

    Poprvé v životě jsem to jen a jen já.

    Ani jsem netušila, jaký je to pocit.

    Poprvé v životě slyším samu sebe myslet.