Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 15. kapitola

 

MAC

    Ve svých snech slyším hudbu. Během dospívání jsem slyšela tak nádherné melodie, že jsem se jednoho dne rozhodla, že je mi souzené být skladatelkou, napsat ty písně na papír a sdílet je se světem. Ten samý den jsem vstoupila do kapely. Dokonce jsem se zapsala na hodiny navíc a prosila mámu s tátou, aby mi najali někoho na doučování, kdo by mě naučil číst a psát noty. Do světa aspirující muzikantky jsem se vrhla s nadšením, byla jsem přesvědčená o svém úspěchu.

    Můj učitel nevydržel ani měsíc, odešel z našeho domu a odmítl se vrátit a ředitel školní kapely mě poprosil, abych udělala celé skupině jednu laskavost: abych skončila.

    Nemám vůbec hudební sluch.

    Můj klarinet zněl, jakoby kráva dostala mrtvici. Na pár dnů jsem to zkoušela s trubkou, ale to zase znělo jako záchvěvy záchvatu nepřátelského prasete. Nikdy jsem nevěděla, kdy z trubky vyjde zvuk a vždycky jsem se lekla, když se tak stalo. Moje hra na housle zněla jako trio naštvaných banshee a z flétny jsem dokázala vyloudit jen zvuk, který se podobal foukání do víčka od PET lahve. Něco mi unikalo. Z bubnů mě bolely ruce. Zkusila bych tamburínu - fakt si myslím, že to bouchání o bok by mi šlo - ale naneštěstí tenhle nástroj na naší škole nenabízeli. Myslím, že to je důvod, proč tak miluju svůj iPod. Mám hudbu v duši, kterou nedokážu dostat ven.   

    Tohle ráno, stejně jako ty dvě předchozí, byla melodie mého podvědomí jiná. Tři rána po sobě jsem se vzbudila se symfonií, která mizela z mé paměti a byla strašná. Včera večer byla zatím nejhorší, jako bych na ni byla vyladěná, slyšela ji hlasitěji a cítila mnohem intenzivněji.

    Moje psychika je pohmožděná, páteř mám horkou a svírá se mi žaludek. Ta nová píseň je úplně jiná, než jaké jsem zatím slýchala ve svých snech. Nezářím po ní, necítím se po ní povzneseně a svobodně, ani mi k ní nenaskakují snové, fantastické představy.

    Nedokážu ji popsat slovy. Ležím v posteli s hlavou pod polštářem, snažím se přijít na to, co na té melodii bylo tak znepokojující, že jsem se vzbudila a tiskla si polštář k uším a ruce mě bolely jako bych ho tak držela půl noci.

    Hledám slova: strašidelný? No. Je to horší.

    Depresivní? Ne. Horší.

    Zešílím z ní, když ji budu poslouchat moc dlouho?

    Horší.

    Může být něco horšího než šílené?

    Přetočím se na záda a vystrčím hlavu z hory přikrývek a polštářů. V posteli jsem sama, jako velmi často, teda když zrovna spím, když Barrons nemusí.

    Každopádně v pokoji nejsem sama.

    Bez ochranných kouzel, jaká jsou kolem knihkupectví - Barrons řekl, že by mu trvalo týdny sehnat ty správné ingredience - se tu krčí moji ponuří pronásledovatelé, přitisknutí ze všech stran k posteli, dokonce sedí i na dřevěném čele, hrbí svá kostnatá ramena, ve kterých mizí jejich hlavy i krky. Dva sedí na posteli vedle mě. Pyžamo mám celé pokryté jejich pavučinami. Spím v pyžamu, protože nehodlám riskovat být nahá a nebýt při vědomí ve společnosti Temných.

    Ani nemusím říkat, že žádný sex neproběhl. I když se kolem Barronse rozestoupí, tudíž se ke mně neodvažují přiblížit, když se mě dotýká, nejsem žádný exhibicionista a už vůbec ne před Temnými.    

     Nejen že jsem protivná, znuděná a mám až moc moci, nemůžu si to ani vybít na Barronsově velkém těle a už to nutně potřebuju. Začínám si myslet, že je to jedna velká konspirace vesmíru - zjistit, jak dlouho to potrvá, než MacKayla Laneová vybuchne.

    Dívají se na mě jako supi.

    Teda obrazně řečeno, protože jsem nikdy nezjistila, co je pod tou obrovskou kápí, co jim zakrývá obličeje, takže ani netuším jestli vůbec nějaké mají, jestli vůbec mají oči. Dřív jsem si myslela, že ty kápě jsou oblečení, ale není tomu tak. Jsou tvořené z prachu a pavučin a mají texturu jako kůže černých slepic a jsou jejich součástí.

    Ryodan říkal, že to kdysi byla kasta, která sloužila králi v jeho soukromých komnatách. Možná mě sledují ne proto, že je Kniha ve mně přivolala - ale proto, že stejně jako K'Vruck cítí, že v sobě mám část krále, kterému kdysi sloužili. Jestli ano, tak až ze mě král vyndá Knihu, tak by měli taky zmizet.

    V tuhle chvíli jsou němí. Necinkají, ani nešustí.

    To jejich ticho mi přijde skoro stejně znepokojující jako ta temná symfonie v mých snech. Je najednou tak hlasitá, že ji dokáží slyšet? Umlčela dokonce i moje upovídané mučitele?

    Zajímalo by mě, jestli mají stejně jako supi v žaludku tak agresivní kyselinu, že jsou schopni strávit i rozleželé mrtvoly plné bakterií a parazitů nebezpečných pro jejich druh.

    Alespoň jako supi nezvrací, když jsou ohrožení nebo na sebe nemočí, aby se ochladili a zabili bakterie, které na nich ulpěli při šlapání mezi mrtvolami.

    Přeju si dobré zatracené ráno.

    A taky skleslé jako obvykle.

    "Zpátky, parchanti," zamumlám a kopnu nohama přes okraj postele.

    Neuhnou. Otřou se mi o kalhoty od pyžama, takže je pokryté pavučinami a žlutým prachem.

    Nemůžu se vrátit do knihkupectví dost rychle. Tam jsem alespoň spala v klidu, mohla mít sex a vzbudila jsem se bez téhle havěti.

    Sednu si na kraj matrace a podívám se na to hejno kolem sebe. Sinsar Dubh řekla, že jsou to moji "kněží" a že jim dokážu poroučet. Vím líp, než věřit Sinsar Dubh a bojím se, že když dám jeden malý příkaz jako "vypadněte ode mě a to je rozkaz", tak Kniha nějak ukořistí kousek mojí duše.

    Nebo třeba když jim začnu poroučet, tak si je znepřátelím a oni mě sežerou. Nebo začnou zvracet a močit a já pak budu smrdět kudy budu chodit.

    Ale jednu věc vím a to, že to vždycky může být ještě horší a to většinou přesně v moment, kdy se rozhodnete, že už hůř být nemůže.

    A tak zůstávám, jak by řekl Barrons, idiotsky pasivní.

    Povzdechnu si a začnu se oblékat a přemýšlím nad tím, jak bych zabila pro silné espresso ze Starbucks.

***

U Chestera ztrácím pojem o čase. Nejsou tu okna a když tu zůstanete dost dlouho, naruší vám to cirkadiánní rytmus. Myslím, že jsem tu už tři noci v kuse, poslouchám hudbu Temných princezen a snažím se přijít na to, jak obejít Ryodanova ochranná kouzla, abych to tu mohla trochu prozkoumat.

    Znovu a znovu odolávám jakémusi vnitřnímu volání, které mě vede k zvláště nepříjemnému místu, a tak nedávám Knize žádnou šanci, aby mě pokoušela.

    V to osudné odpoledne jsem venku strávila dvě a půl hodiny a vůbec netuším, co se mnou Kniha prováděla. Nevím, jestli jsem ten čas strávila zabíjením a mučením, nebo - tu myšlenku ani nedokončím. Nemá to cenu. Už se stalo. Nemůže se to odestát. Jen se můžu ujistit, že už se to nikdy nebude opakovat. Když nad tím budu dumat, budu se jen cítit hůř a hůř a když se tak cítím, tak Sinsar Dubh mluví o to víc.

    Když zahnu na balustrádu na vršku schodů za doprovodu svých ghúlů, dojde mi, že musí být ráno, protože klub je prázdný až na spoustu číšníků a servírek, kteří uklízí. Doufám, že používají antibakteriální prostředky, protože všechny horizontální povrchy byly určitě použité jako postel. Taneční parkety jsou opuštěné jen na pár hodin. Ryodan zavírá dveře za úsvitu a znovu otevírá až v jedenáct dopoledne. Slyšela jsem, že to je právě ta doba, kdy si svým slavným pokývnutím zve jednu z žen nahoru. A taky jsem slyšela, že už podezřele dlouhou dobu je tou osobou vidoucí Jo. Ale vážně si myslí, že spolu mají nějaký vztah, když si jí musí každé ráno "vybrat"?

    Jako bych tu událost svými myšlenkami přivodila, začnu za roh a vidím, jak Ryodan stojí na schodech a dívá se dolů.

    To mám ale klidu. Budu svědkem slavného pokývnutí. Juchů. Může být moje ráno ještě lepší?

    Okamžitě se zastavím a ti kostnatí supi mi vrazí do zad. Pořád jsou zticha. Děsí mě to.

    Podívám se doprava přes zábradlí. Dole stojí Jo, dívá se nahoru a čeká. Znovu přemýšlím, co si sakra myslí, že s ní dělá. A co si ona myslí, že dělá s ním. Každý vidí, že se k sobě nehodí. Každý ví, že to skončí katastrofou. Jednoho dne dojde Ryodan ke schodům.

    Podívá se dolů, Jo se podívá nahoru.

    A Ryodan ji přehlídne, podívá se na jinou ženu a pokývne.

    A Jo už s ním nikdy postel sdílet nebude.

    Barrons a jeho muži jsou prostě jiní. Možná mi na Ryodanovi nezáleží, máme prostě mezi sebou moc zlého, ale musím přiznat, že každá žena, která se na něj podívá, přemýšlí, jaké by to bylo. A chce to. Je to vrozené. Víte, že když na to dojde s jedním z Devíti, tak vám to obrátí svět naruby. A už nikdy nezažijete nic podobného. Teda pokud se nestanete jejich soukromou fanynkou. Osobně si myslím, že by to mělo svoje výhody. 

    Kdybych byla Jo a nahoře stál Barrons, co bych udělala? Stejně jako Jo bych si vybrala to, co můžu mít - ten nejlepší, nejintenzivnější sex a vášeň, kterou kdy zažiju. Stálo by to za zlomené srdce?

    Protože jí to srdce určitě zlomí.

    Vidím ten hlad v její tváři. Vidím, jak jí září oči, když se na něj dívá. Vidím tu něhu a touhu a potřebu v každé části jejího těla.

    V jeho nic takového není.

    Vůbec se ho to nedotýká. A ona pro něj hoří.

    Nejradši bych ho popadla, zatřásla s ním a přikázala mu, ať toho nechá, než ji to zničí. Ji bych taky nejradši popadla, zatřásla s ní a řekla jí, ať toho nechá, než ji to zničí.

    V tichosti zadržím dech. Nepřísluší mi, abych Jo vybrala její vlastní cestu, když sama tu svoji neznám.

    Život je krátký. Tak kdo by si nevybral to nejlepší?

    Ryodan kývne, to je pro Jo signál, aby zahodila hadr a vyběhla po schodech jemu přímo do náruče. Pak kolem mě projdou do jeho kanceláře, nebo blízké ložnice a já sejdu dolů, abych se nacpala vzácnými vejci přímo v soukromé kuchyni Devítky. Udělám si omeleto a použiju jejich kávovar na espresso. Možná dokonce i najdu mléko do kafe. Šťastný to den.

    Jo se na chvíli zadívá Ryodanovi do očí.

    Pak sklopí pohled.

    Pomalu se k němu otočí zády a znovu začne utírat stoly.

    Zírám s otevřenou pusou, naprosto překvapená.

    Nic proti Jo, ale nemyslela jsem si, že to v sobě má. Nejradši bych přeskočila zábradlí a hlasitě jí zafandila.

    Ryodan stojí bez hnutí a dívá se Jo na záda.

    Začnu pomalu couvat, protože si najednou připadám jako voyér a nechci, aby mě přistihli.

    Jo se znovu otočí a podívá se na něj. Já vím, co chce vidět. Ale v jeho bezvýrazé tváři to nikdy nenajde. Nejradši bych na ni zakřičela, ať se znovu otočí. Přestaň hledat zlato tam, kde nikdo není. Odtrhnu od ní pohled a podívám se zpátky na Ryodana.

    A znovu zírám s otevřenou pusou. Vážně mám bradu až na podlaze.

    Tohle jsem nečekala. Rozhodně ne od něj.

    Skloní hlavu na znamení smutku a na chvíli ji tak nechá. Jeho řeč těla říká, že přijímá její rozhodnutí a respektuje ho a já vidím, že Jo trochu opustí napětí, když ji takhle uzná a dokáže cítit její ztrátu.

    Zadržím dech a čekám, až si ten parchant vybere další ženskou. Všechny servírky se na něj hladově dívají, září nadšením, že je šéfova postel zase volná a jejich život je najednou o tolik vzrušující. Nějaká jiná šťastná žena právě zažije v posteli zázrak a bude se dmout před ostatními kolegyněmi, dokud ji zase neodmítne. Ale to ji vadit nebude. Je to symbol. Jako ty nechutní Temní šváby, které si pouští pod kůži, protože jim pálí podkožní tuk.

    Ryodan se otočí od zábradlí a zamíří ke mně.

    A zase mi spadne brada. Budu si asi muset dát náhubek, abych ji udržela na místě.

    Podívám se mu do tváře a snažím se přečíst jeho výraz.

    "Nehledej zlato tam, kde žádné není, Mac."

    "Nelez mi do hlavy."

    "Nebylo by to tak snadné, kdybys v ní něco měla."

    "Blbče." Zamračím se na jeho záda, když za mnou zmizí na konci chodby.

    

***

Po snídani znovu zamířím nahoru po schodech, když v tom Barrons otevře dveře Ryodanovy kanceláře a pokývnutím hlavy mi řekne, abych šla dál. Nevěděla jsem, že už je zpátky. Nadechnu se. Zajímalo by mě, jestli bychom dokázali proklouznout Ryodanovi pod nosem zpátky do knihkupectví. Proboha, stačilo by mi patnáct minut. I to by pomohlo. Teď má potetovanou i část krku a mě by zajímalo, co dělal, zatímco jsem spala.

    Uvnitř stojí hezký kluk. Je vysoký, štíhlý a vytáhlý s hustými tmavými vlasy, které už dlouho nikdo nestříhal a s krásnýma modrýma očima. Má brýle a vypadá na osmnáct až dvacet let. Vypadá jako trochu jako inteligentní učenec z Canterbury, dokonce i v obyčejných džínech a tričku. Zhodnotí si mě pohledem, když vstoupím dovnitř, a pak nakloní hlavu, jako by před sebou měl nějakou anomálii.

  "Řekni jí, co jsi řekl nám," vybídne ho Ryodan a zavře dveře mému procesí před nosem. Neupozorním ho, že je to k ničemu. Za chvíli mu to dojde.

    Ten kluk se mě zeptá: "Kdo jsi? A proč tak smrdíš? To tady nemáte sprchy? Klidně vám jednu zapojím."

    Musím uvolnit zaťaté zuby, abych mu odpověděla. "Jsem Mac. A kdo jsi ty?"

    Ten kluk tiše zapíská. "Aha, takže ty jsi ta, co jí zlomila srdce."

    Nezeptám se komu. Nechci.

    A tak pokračuje. "Dani ze spaní volá tvoje jméno. Hodně často. A taky Aliny."

    Ryodanova přítomnost se najednou rozšíří a naplní vzduch stejně, jako to někdy dělá Barrons. "To už nikdy neuslyšíš. Dani teď spí u Chestera."

    Nic neříkám, dál se tvářím neurčitě.

    "Poslední dobou nikde nespí, starouši. Myslel jsem, že to jsme si vyjasnili, když jsi mě naposledy zavolal. A pak ještě dvacetkrát potom."

    "Měl bys kolem mě být opatrnější, prcku."

    "Nápodobně," řekne ten kluk mírně. "Starouši."

    "Takže jsi ji taky neviděl?" zeptám se rychle a snažím se tím odvrátit naprosto nevyváženou rvačku.

    "Ne," odpoví ten kluk. "Ale už takhle předtím zmizela, jak jsem řekl tady šéfovi. A jeho poskokům. A poskokům jeho poskoků. Nesnáším, když tohle dělá."

    Skoro se usměju. Říká Ryodanovým mužům poskoci. Už jen pro to bych ho měla ráda.

    Temní se začnou do kanceláře prosívat, když nemůžou použít dveře. Nevejde se jich sem moc, vzhledem k tomu, že tu stojí tři dospělí muži, kterým se vyhýbají velkým obloukem. Nejen Ryodanovi a Barronsovi, ale i Dancerovi, protože to musí být on, když slyšel Dani mluvit ze spaní. Jsem popuzenější čím dál tím víc, jak se na mě tlačí. I Dancer? To jako vážně? Nechtějí obtěžovat puberťáka?

    I Barrons a Ryodan se na něj dívají a určitě přemýšlí nad tím samým.

    Dancer pokrčí rameny. "Asi jim nevoní moje mýdlo. Ale na tobě se jim rozhodně něco líbí. A kámo, fakt strašně smrděj. Tak co to je?" zeptá se mě. "Co se jim na tobě tak líbí?"

    "I mě to fascinuje," řekne Ryodan. "Odpověz mu."

    Barrons na něj vrhne svůj pohled. "Řekni jí, co jsi řekl nám," poví Dancerovi.

    Dancer si posune brýle na nose a vypadá přitom roztomile sexy takovým tím intoušským způsobem. Chápu, co na něm Dani vidí. Je pro ní fakt dokonalý. Kéž by tak měl taky nějaké superhrdinovské součástky. Až Dani vyroste, tak to bude peklo pro sebevědomí všech chlapů a když Dancer vypadá, že by ho to netrápilo, je to prostě lidská slabina.

    "Když jsme porazili Krále jinovatky, nemohl jsem to jen tak nechat být. Něco mi nedalo spát. Občas mám taková nutkání, když nesedí fakta, nebo to vypadá, že se blíží katastrofa, pak musím-"

    Ryodan ho přeruší: "Nikoho nezajímají tvoje osobní problémy."

    "Ježíš, ty jsi protivnej," řekne Ryodanovi. A pak zase mluví ke mně: "Každý Temný má svoje oblíbené jídlo. Ten Temný, který zmrazil celý Dublin, pohlcoval určitou frekvenci."

    Dobře, to je fakt divný. "Proč by se Temný živil zvukem?"

    "Dani a já jsme mysleli, že se snaží doplnit. Že si je vědomý, že vznikl z nedokonalé Písně stvoření a snažil se získat ty správné součástky, aby se mohl vyvinout v něco lepšího."

    "Pokračuj."

    "Byl jsem schopný přijít na konkrétní frekvenci: zmenšenou kvintu."

    Hudební teorii jsem měla míň jak měsíc. "Co je zmenšená kvinta?"

    Dancer řekne: "Mi contra fa est diabolus in musica - mi a fa neoznačují třetí a čtvrtý stupeň stupnice, ale středověký princip překrývajících se hexachordů."

    Netrpělivě odvětím: "Objasni to."

    "Je to také známé pod pojmem Ďáblova hudba nebo Ďáblův tritón, je to interval tří plných tónů. Objevuje se mezi čtvrtým a sedmým tónem durové stupnice a mezi druhým a šestým tónem mollové stupnice. Používá se v sirénách, je i v chvalozpěvu Mocná pevnost je náš Bůh, v For Whom the Bell Tolls od Metallicy, Purple Haze od Jimiho Hendrixe, v Black Sabbath od Black Sabbath, ve Wagnerově Götterdämmerung, v Dantově sonatě od Liszte, v Beethovenově-"

    "Je nám to jasné. Pokračuj," zavrčí Barrons.

    "Matematicky řečeno, harmonie jsou tvořené notami znějícími společně v poměru k sobě navzájem a ten poměr lze vyjádřit čísly. Ďáblův tritón má obvykle příděl 64/45 nebo 45/32, to záleží na hudebním kontextu... A ty už přestáváš poslouchat a já ještě ani nezačal," řekne Dancer. "No dobře, je to nepříjemný, znepokojující, někteří by řekli, že i depresivní zvuk. Vede se kontroverzní debata o tom, jestli to duchovní ve středověku zakázali proto, že se báli, že by to mohlo vyvolat samotného ďábla -" Zazubí se na mě. "- nebo samotnou ďáblici. Musíme být korektní, že? Osobně mi to přijde podnětné a osvěžující-"

    "A znovu nás to nezajímá," řekne Ryodan. "Řekni jí, co jsi řekl nám."

    Úsměv mu zmizí z tváře. "Stejně jako hudba, všechna hmota je tvořena frekvencemi. Tam, kde si Král jinovatky "ukousl" melodii ze světa, tam tu frekvenci kompletně pozřel."

    "Takže co říkáš? Že už nám nezbyly žádné zmenšené kvinty?"

    Podívá se na mě, jako bych měla dvě hlavy. Matika a fyzika mi nikdy zrovna moc nešly.

    Tak hádám znovu. "Tam, kde to zmrazil, je tišeji?"

    Dancer řekne. "V jistém smyslu. Kosmicky. A je to jen část problému."

    "A jak to dopadne na opravdový svět?" zavrčím. Nikdo si nechce připadat hloupě. 

    "K tomu jsem se zrovna dostával. Měl jsem tušení. Každý den jsem se vracel na místa činu. To, co jsem hledal jsem našel až před pár dny a od té doby to sleduju, měřím, projektuju, spekuluju nad potenciálními důsledky-" Odmlčí se a podívá se na Ryodana. "Radši bychom jí to měli ukázat. Vypadá to, že výklad jí nic neříká. Myslel jsem, že jsi říkal, že je chytrá."

    "Věřil jsem Barronsovu slovu."

    "Očividně je špatně informovaný," řekne Dancer.

    Začíná mě bolet hlava. "Bože, sklapněte oba dva a prostě mi ukažte, o čem to mluvíte."

    "Myslím, že kostel je nejblíž, tam se může podívat," řekne Dancer. "Tady u Chestera se to pořád formuje."

    Ryodan vypadá naštvaně. "Mám jedno ještě blíž." Ať je to cokoli, vůbec nevypadá spokojeně.

***

Jdu za těmi třemi ke dveřím jednoho z mnoha výtahů skrytého ve zdi.

    A protože v kabince není pro přízraky dost místa na to, aby si udrželi odstup od mužů, mám chvíli oddech. Slyším je, jak se usazují na střeše výtahové kabinky.

    Jedeme dolů. A dolů. Skrz skleněné dveře sleduju, jak kolem nás probíhají jednotlivé kluby, když klesáme stále hlouběji do útrob bestie z chromu a skla. Soukromé prostory u Chestera jsou obrovské, stejně jako podzemní město v opatství. Zajímalo by mě, jestli je to tu stejně dlouho jako svatá enkláva vidoucích a jestli ano, tak kde na vystavění tenkrát sebrali materiál.

    Klesáme ještě půl míle, možná víc. Cítím nad námi tuny a tuny země a běhá mi z toho mráz po zádech. Vždycky jsem nenáviděla být pod zemí, ale moje pohřbení v Mallucého hnízdě tuhle nelibost posílilo až skoro do klaustrofobie. Sotva tu dýchám.

    Když začneme zpomalovat, Ryodan řekne. "Vystupte až po mně. Pak jděte za mnou, ale v žádném případě mě nepředbíhejte."

    Kabinka se usadí a dveře se se zašustěním otevřou.

    Vstoupím do tmy. Za Ryodanem je jen tichá chodba.

    Vzduch je tu chladný.

    Je tu taková tma, že instinktivně otevřu své vidoucí smysly dokořán, abych zjistila, kolik je tu Stínů - tenhle trik jsem zdokonalila minulý měsíc, když jsem v docích objevila loď plnou těchto upírských Temných - a moje hlava okamžitě exploduje bolestí.    

    Padnu na kolena, oběma rukama si pevně stisknu hlavu a vykřiknu.

    Takovouhle bolest jsem necítila od té noci, co jsem šla s Christianem do Trinity College. Tenkrát jsem ušla jen pár bloků, než ze mě Sinsar Dubh udělala blábolící a slintající hromádku ve stoce Temple Baru, tak strašnou agonii mi způsobila.

    Hlavou mi probíhá bodavá bolest. Mám křeče v žaludku a záda mě bolí, jako by mi někdo propíchl tělo rozžhaveným pohrabáčem.

    Bolest mě prostoupí tak, že jsem jen jeden velký otevřený nerv vystavený rozžhavenému uhlí a pak čtvrcený na kousíčky.

    Barrons mě drží, jeho ruce jsou pevné, chrání mě. "Co se to kurva děje, Mac?" zavrčí. "Co se stalo?"

    No zrovna spolu nemáme sex, takže musím umírat. Řekl mi Mac. "Ta hudba," procedím skrz zaťaté zuby. "Ta... zatracená... hudba!"

    "Ty tu slyšíš hudbu?" zeptá se Dancer nevěřícně.

    Mojí jedinou odpovědí je zasténání.

    Vzdáleně skrz bolest si uvědomuju, že mě Barrons nese zpátky k výtahu.

    "Vyfoť to," řekne Ryodan Dancerovi.

    "Už mám spoustu fotek z jiných míst."

    "Když ti řeknu, že máš něco udělat, tak to udělej a nemysli. Nemluv. Nedýchej."

    "Tak se vrať nohama na zem, myšlení a dýchání je nezbytné k tomu, abych mohl fotit. Jinak bys skončil s hromadou fotek-"

    "Udělej to kurva."

    "-svých chlupů v nose, nebo mých-"

    "Žádnej nos mít nebudeš, jestli nepřestaneš mluvit."

    Slyším ho, jak fotí na telefon.

    Ať je to cokoli, chci to vidět. Nepřetrpěla jsem tu příšernou cestu pod zem a tu šílenou bolest proto, abych neviděla, co je naším nejnovějším problémem. Odtáhnu hlavu, ve které mi tepe, z Barronsovy hrudi a podívám se do temnoty před sebou.

    Ryodan svítí velkou baterkou. A moji pronásledovatelé začali zaplňovat chodbu.

    V půli chodby vidím nízko položenou černou kouli. Ne proto, že na ni Ryodan svítí, ale proto, že jeho baterka osvětluje vše, kromě té kulaté oblasti ve vzduchu.

    Jeden z Temných se přesune blíž, protože jak se jich tu kupí víc a víc, potřebuje jim udělat místo, a nechtěně se o tu černou kouli otře.

    V tu chvíli se ghúl zkroutí, natáhne se a ztenčí do linky černé kožené róby a kostí a zakřičí hrůzou tak strašlivě, že mi po těle naskáče husí kůže. Jak se mu nemožně prodlužuje kápě, zachytím pohledem cosi zářivého a kovové v místech, kde by měl mít obličej.

    Černá koule ho celého spolkne. Což není možné, protože ta koule rozhodně není tak velká jako on.

    Moji ghúlové do sebe začnou v panice strkat. Každého, kdo se koule dotkne, potká stejný osud. Natáhnou se do délky a najednou jsou pryč. Ten řev je ohlušující, mnohem horší, než to jejich nadpozemské cinkání. Někteří se přemístí pryč. Jiní stojí jako opaření.

    Dveře výtahu se zavřou.

    "Tak už to chápeš?" řekne Dancer.

    Potřásla bych hlavou, ale asi by mi vybuchla. Podívám se na něj bolavýma očima a zašeptám: "Ne."

    "Když Král jinovatky ukousl frekvenci z našeho světa, vytvořil kosmický deficit. Látka našeho vesmíru se začala párat. To by byl problém sám o sobě, ale navíc všude tam, kde se krmil, něco zanechal. Jako když přejedený mrchožrout vydáví nechtěné kosti. Ať už tam nechal cokoli mělo to astronomický dopad na hmotu a hustotu." Odmlčí se. Když se mi nad hlavou okamžitě nerozsvítí žárovka, řekne s přehnanou pečlivostí: "Deformuje. To. Časoprostor."

    "Chceš mi říct, že jsem právě viděla černou díru?" vymáčknu ze sebe. Čím víc se vzdalujeme, tím míň bolesti cítím.

    Dancer řekne: "Bohužel nemůžu provést testy, které bych chtěl. Spekulace stranou, vypozoroval jsem tohle: mají podobnou charakteristiku jako černé díry, na začátku nebyly větší než špendlík, absorbují vše, co s nimi přijde do kontaktu a rostou. Ta, kterou jsme viděli, je zatím největší z nich."

    "Je to první místo, které zmrazil," řekne Ryodan.

    "Nic z toho jsi mi neřekl," zamumlám uraženě směrem k Barronsovi. Ten se na mě podívá suchým pohledem, který říká: To abych ti náhodou nenarušil to tvoje dumání. Ještě by tě to nedejbože mohlo motivovat něco udělat, to bych tě pak vůbec nepoznával.

    Pokrčím na něj nos a nesnížím se k odpovědi.

    "Nevěděl jsem, že máš jednu v klubu," řekne Dancer. "Myslel jsem, že ta venku je jediná. Kámo, spolkne ti to Chestera zevnitř!"

    "Ještě jednou mi řekneš kámo a je po tobě."

    Zbytek cesty nahoru proběhne v tichosti.

*** ***

Pozn. překl.: Tahle kapitola mi dala fakt zabrat. Hlavně ta část o Ďáblově hudbě, jestli tu mám nějakýho hudebního teoretika, který v tom překladu vidí chybu, tak budu moct ráda. Každopádně mě ta náročnost tak překvapila, že jsem vůbec nezvládla překlad do neděle. Takže se omlouvám za menší zpoždění, ale snad vám i tak udělá nová kapitola radost 💁