Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 16. kapitola

Temný král se usadil do jakéhosi obrovského rudého sametového křesla v něčem, co by se dalo považovat za divadelní sál před obrovským pódiem, jehož okraje sahají do nočního nebe plného hvězd. Nalevo září Mléčná dráha. Napravo mlhovina rozzařuje oblohu duhovými barvami.

Hlavu si pokládá na ruce a zadumaně přemýšlí.

Jeho žena si ho vůbec nepamatuje.

Zná ho jen jako největšího nepřítele Světlé královny a věří, že když se Temnému princi nepovedlo ji zabít, tak přišel sám král, aby dokončil jeho práci.

I když to maskuje vzdorem, děsí ji.

Vidět její milovaný pohled plný strachu... na to neexistují slova. Nemá je ani jako tucet lidí, do kterých je rozdělený, aby mohl mezi těmi malými, zvláštními a absurdně odhodlanými bytostmi chodit, ani jako bůh.

Ta radost, která v něm zahořela, když ji uviděl, se změnila v prach.

Tak nějak změní kanál takovým nějakým ovladačem a světlo reflektorů ozáří jedno z těch zajímavějších měst na jednom z jeho zajímavějších světů.

A umírá, jak předpokládal.

I tak přijde jiné.

Ale žádná jako ona už nepřijde. Celou tu dobu se ho nikdo nedotkl tak jako ona. Mít ji znovu zpátky a přitom ji vůbec nemít je skoro horší, než si myslet, že umřela. Je to jako by z mrtvých vstala její replika, perfektní odraz v zrcadle, ale nic uvnitř. Měl by ji vzít do Bílého paláce? Konfrontovat ji se zbytkem jejich lásky?

"To je Dublin?"

Její hlas je krásný. Měla pro něj tolik jmen, tolik projevů lásky. Byl by ochotný zničit světy, aby je znovu slyšel.

Stojí za ním. Je ta blízko, že kdyby chtěla, tak mu může položit ruku na rameno, kdyby jen nebyl velký jako mrakodrap a ona malá jako zrnko hrášku. Neobtěžuje se s odpovědí. Temple Bar je rudý, řeka Liffey stříbrná. Má oči. Tenhle svět zná.

"Jsem tu uvězněná?"

"Ano." Nikdy ji nenechá odejít. Neotočí se, aby se na ni z výšky a skrz svá křídla podíval. Nebyl si jistý, co by udělal.

"Co to děláš s Dublinem? Trápí se. Cítím to."

Nechce se otočit, aby viděl, že pod kožichem má na sobě průhlednou bílou róbu, která nezakrývá nic z jejího krásného těla a vlasy má spletené do platinového copu. Spáchal by klidně genocidu na tuctu planet, jen aby ji viděl rudých šatech s vlasy rozpuštěnými až ke kotníkům, s radostí v očích a s úsměvem, který ho vítá.

"Nic nedělám. Dělají si to sami."

"Věnuj se tomu problému," řekne panovačně. "Moji druidové jsou tam."

"Dej mi důvod."

"Moji druidové jsou tam."

"To není ten správný důvod." Neobtěžuje se zakrýt svou hořkost. Měl by se jí zmocnit? Zjistit, jestli ji to nepřinutí si vzpomenout, jestli se její paměť nevrátí násilím?

"Nebudeš mě nutit k něčemu, co nejsem svolná dát," řekne ostře.

On najednou ztuhne. "To jsem neřekl."

"Řekl."

Pořád ho slyší. Možná si ho nepamatuje, ani jejich epickou lásku, ale slyší jeho touhy tak jako dřív.

"To bych nikdy neudělal."

"Udělal. Jsi Temný král. Zabil jsi tu, která vládla přede mnou. Na ničem ti nezáleží a nikdy tomu nebylo jinak. Myslíš si, že jsi stvořitel, ale přitom dokážeš jen ničit. To je vše, čeho jsi schopný."

Vztek a ještě něco hlubšího mu načechrá křídla. Její slova jsou až moc podobná tomu vzkazu, co stále nosí u sebe. "To není pravda."

"Dokaž to. Pomoz mým druidům."

"Bůh nezasahuje a neupravuje detaily na poslední chvíli."

"Ty nejsi Bůh. Jsi Temný král, kdysi jsi byl manželem pravé královny. Postavil jsi armádu monster a vzal je do války s mými lidmi. A ničil jsi, přesně to jsi dělal."

Kdysi mu pomáhala ukrýt jeho monstra. Věřila, že si zaslouží světlo. Že by mohli být dokonalí, svobodní. "Pro tebe, lásko."

"Já nejsem tvoje láska. Jsem Aoibheal, královna Dananů. Vrať mě mému dvoru. Potřebují mě."

"Vrátit tě proč? Nedokážeš opravit tu trhlinu mezi našimi světy a jejich, těch trhlin je v obouch světech až moc. Nech to být a nech být i ten svůj hloupý, malicherný dvůr." Vyber si mě, neřekne. Ne ten nedůležitý svět. Ne ty malé, zbytečné bytosti.

"Abych žila s hloupým, malicherným králem?"

Myslí si, že je hloupý a malicherný. Nedá na sobě znát, jak moc ho ta otázka zasáhla. Řekla, že je ničitel. Nevidí jeho slávu, nepamatuje si detaily světů, které spolu kdysi stvořili, tak krásné, že často odpočívali blízko hvězdy, aby se dívali, jak rostou.

"Říkáš, že mě miluješ," řekne. "Dokaž to. Uzdrav Dublin. Uzdrav jejich svět a můj."

"Proč ti na těch titěrných světech vždycky tak záleželo?"

"Proč tobě ne?"

Kdysi ano. Když jí záleželo na něm. Zmenšil se kvůli ní, chodil jako ona, věnoval se malým věcem. Ale být malý bylo mnohem komplikovanější než být Bohem. "Když to pro tebe udělám, budeš se mnou dobrovolně sdílet lože?"

Cítí její hněv, její okamžité zavrhnutí.

Na pódiu jí ukáže, jaké strašné věci se stanou. Dublin padne, Země zemře, ta krásná modrobílá planeta zabliká a zhasne. A dananská říše přivázaná k té planetě pupeční šňůrou dopadne stejně.

Zalape za ní po dechu a ztuhle se zeptá: "Tohle je tvá cena?"

"To je má cena."

"A uzdravíš naše světy?"

"Ano."

"A dokážeš to?"

"Dokážu."

"Jen jednou," řekne pevně.

"Já řeknu, jak dlouho to bude trvat."

"Dva lidské týdny. Pak už za mnou nikdy nepřijdeš. Nebudeš mě hledat. Nevstoupíš mi do cesty."

"Předtím."

"Až to uděláš. O tom diskutovat nebudu."

"O všem se dá diskutovat, když se vyvine ten správný tlak."

Vrhne po něm pohled plný jedu a chladu.

Ustoupí jí. Jí vždycky.

"Řekni to," požaduje.

"Ano," zasyčí ona.

Řekla ano. Dokonce to nahněvaně vyprskla, to jedno slovo je jako árie pro jeho hluché uši. Nic na jejích rtech nikdy neznělo lépe. Její souhlas ochutná ještě před tím a stejně jako její vzpomínka, i to zmizí.