Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 17. kapitola

 

 

MAC

Jsem bezcílný, uvězněný hospodský povaleč, kterého pronásledují Temní ghúlové, kteří už doplnili svoje počty. Jsem uvězněná u Chestera, protože Ryodan trvá na tom, abych ho chránila před hrozbou, která není tak strašlivá v porovnání s tím opravdovým problémem kataklyzmatických rozměrů.

    Pod našima nohama roste něco jako černá díra a kdo ví, kolik dalších jich vzniká za zdmi klubu. V Dublinu se stalo hned několik incidentů a další za hranicemi města a podle Ryodana, stovky dalších v různých zemích světa.

    Stává se nevinným lidem to, co těm ghúlům, když se jich náhodou dotknout? Umírají? Jak velké jsou ty ostatní koule? Byla ta Ryodanova opravdu první, nebo byl Jinovatkový král v našem světě déle, než jsme si mysleli? Možná to začalo v Číně, nebo Austrálii, nebo dokonce v Americe. Jak dobré jsou naše informace? Jak brzy můžeme vyslat průzkumníky, aby zjistili víc?

    Jak moc blízko jsme se dostala k jedné z nich, aniž bych si uvědomila, že kráčím vedle Smrti, jen krůček od ní?

    Už jsem unavená z pochodování z jednoho tanečního parketu na druhý, místní hosté mě štvou čím dál tím víc, a tak se rozhodnu, a tak se rozhodnu sledovat Sinatrův subklub. Líbí se mi elegance starého světa a navíc je z větší části prázdný - nebo spíš byl, než jsem sem vkročila já se svým temným, smradlavým doprovodem. "Slezte z těch židlí!" snažím se je odehnat. Posedají si se zamračením, alespoň tak si představuju jejich výraz pod tou kápí. Vzpomenu si na metalický záblesk, který jsem zahlédla, když jednoho z nich pozřela ta koule pokrouceného časoprostoru a zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych se pokusila odtrhnout jim z obličeje tu látku, abych je viděla.

    Nakonec se rozhodnu to neudělat. Radši ani nechci vědět, jak odporní jsou. Už tak mám dost nočních můr. 

    Sednu si na dřevěnou stoličku u baru přímo mezi ně a začnu pozorovat zjevně opilého barmana ve špinavém a zmačkaném obleku, který vypadá že v něm snad i spal, jak dělá nejhorší martini, jaké jsem kdy viděla.

    V klubech je v dnešní době martini skoro všechno a on nepochybně získal svoje pracovní zkušenosti ve škole života. Měl by se stydět. Prohrabu se v kabelce, strčím do pusy aspirin a drtím ho mezi zuby, abych zahnala zbytek bolesti hlavy.

    Barrons prošel Zrcadly, aby se připojil ke zbytku Devítky a hledal Dani. Jsem radši, když je tam, než aby se potuloval po městě beze mě. I když se moje vnitřní anténa ani nezachvěla, nebude to trvat dlouho, než se znovu někde objeví princezny. A rozhodně se neobjeví na Barronsovi.

    Dancer říká, že teď potřebujeme Dani víc než kdy dřív. To ona přišla na to, co Král jinovatky dělá a on doufá, že jejich společná inteligence je cíl k tomu, abychom zachránili svět před všemi těmi černými dírami.

    Jestli to vůbec půjde.

    Podle fyziky je to nemožné, ale když padla zeď mezi naším světem a Férii, tak lidské zákony fyziky už neplatí. Zajímalo by mě, jestli fragmenty Férie, kterým říkám IDD nějak přispěly k celému tomu problému. Hranice našeho světa jsou ve zmatku už delší dobu a vytváří vysoce nestabilní prostředí, kde se může pokazit úplně všechno, stejně jako před miliony let v Síni všech dní se Zrcadly. Proč jsme neviděli, že se něco takového blíží?

    "Hej, neobjednala jsi si! Tak se kurva drž dál od mýho tácu s kořením!" vyštěkne barman nepřátelsky a trochu nesrozumitelně.

    Kam se poděl ten zvyk, že pěkný holky dostávají pití zadarmo? Nebo alespoň zatracenou olivu.

    Podívám se na sebe do zrcadla za barem. Tady jsem, blond vlasy, modré oči, zářivě bílé zuby (díky, mami, tati a rovnátka), pěkná pusa s plným dolním rtem, čistá pleť. Myslím, že jsem hezká.

    "A vy tam-" štěkne barman na moje ghúly a já si pomyslím, tak hodně štěstí- "buď si objednejte nebo slezte z těch židlí!"

    "Posledních deset minut se cpeš nakládanejma třešněma," řeknu mu. "Už jsi snědl půl sklenice. Tak si toho nech." Lidi v Dublinu trpí hlady, ale Chester má svoje zásoby.

    Ukáže mi zdvižené prostředníčky na obou rukách.

    Otočím se na stoličce bokem, abych se na něj nemusela dívat a pokračuju ve svém trucování. Město, které miluju, se konečně vrací zpátky i k životu, a i když mám osobní problémy, tak jsou pořád zvládnutelnější - nebo momentálně míň naléhavé - než ten nový globální problém.

    Moje temná společnice se snaží využít příležitosti.

    Otevři mě, přečti mě, mám odpovědi, které hledáš, lže. Ukážu ti, jak uzdravit tento svět.

    Jo, jo, to známe. Nevěřím tomu, že by tam Temný král schoval informace o tom, jak spravit díry v tomhle světě. Je to jen další falešná návnada.

    Navíc ji vůbec nezajímá záchrana světa. Tenhle by opustila a našla by si jiný. A pak další až do nekonečna. Nezapomněla jsem, co mi kdysi řekla: MŮŽE EXISTOVAT STVOŘENÍ BEZ TOHO, ABY MU NEPŘEDCHÁZELA ZKÁZA? VESNICE PADAJÍ. MĚSTA POVSTÁVAJÍ. LIDÉ UMÍRAJÍ. ŽIVOT VZNIKÁ V ZEMI, V KTERÉ LEŽÍ. NENÍ TO SNAD AKT DESTRUKCE, KTERÝ, KDYŽ UPLYNE DOST ČASU, DÁ VZNIKNOUT STVOŘENÍ?

    Děláme si starosti s přestavováním, se znovuzaváděním peněz a to všechno se teď zdá tak nepodstatné. Jenže Ryodan trvá na tom, abychom pokračovali. Barrons souhlasí, že nejen že musíme udržovat iluzi normálnosti, ale taky zabránit tomu, aby se široká veřejnost dozvěděla, v jakém jsme nebezpečí. Tvrdí, že pokud si lidé budou myslet, že nastává konec světa, tak znovu vzniknou nepokoje podobné těm o Halloweenu.

    No jo. Politické kecy.

    Vážně pochybuju, že to budou moct tajit tak dlouho. Zatím jsou sice dost malé na to, aby si jich někdo všiml, ale brzy tomu tak nebude. Lidé je uvidí, budou si s nimi zahrávat a pak zmizí.

    Napůl očekávám, že Barrons a Ryodan řeknou: kašleme na to, balíme to a odcházíme. Jsou nesmrtelní a existuje bezpočet světů. Nic je nemůže zastavit, aby vyrazili prozkoumat široký a nezkrocený vesmír.

    Ale stejně tu pořád jsou a já jsem ráda, protože pak ani já na svůj svět nezanevřu. Bojujeme za něj od počátku věku, od chvíle, kdy dorazili Danani na naši planetu a začali si s ní pohrávat. Země je naše. Nedovolím nikomu, aby nám ji vzal. Nenechám je ji zničit.

    Leda přes moji mrtvolu.

    Sice nevím, jak podpořit tohle svoje smýšlení, ale už dřív jsem byla v nemožných situacích a dostala se z nich.

    Můj mozek zpracovává, co se právě stalo. Očividně jsem nedokázala ignorovat toho sprostého barmana a otočila se zpátky k němu, aniž bych si to uvědomila. "Ale proboha, zrovna jsi ten drink zničil. Kdo tě to učil?"

    "Jdi do prdele, krávo. Tvůj bar to není."

    Stopnu si a pospíchám za bar. Moje hejno šustí za mnou. "Teď už je. Vypadni. Přebírám to." Nemůžu mu dovolit dál ničit moje povolání. Zrovna nalil smoky martini, začal slibně s ginem a trochou jednosladové skotské, ale pak očividně zapomněl, co dělá a přidal vermut. A aby toho nebylo málo, tak tam šoupnul olivu, jamajský pepř místo spirálky z citronové kůry. Žlutá byla Alinina oblíbená barva a já si na spirále vždycky dávala záležet, aby byla co nejdelší. Účastně se zašklebím, když sleduju šedovlasého gentlemana, kterak ten drink upíjí. Nedivím se, že už si svět nepamatuje, jak má martini vypadat.

    "Kdo si kurva myslíš, že jseš?" zasyčí opile barman, když se přiblížím. "Tohle je můj bar. Sedni si zpátky na zadek, objednej si, anebo zmiz, krávo. A ty smradlavý parchanty si vezmi s sebou!"

    Vidím rudě. Jako bych snad vypila to, co by mi nalil. A fakt nesnáším, když mi nadává do krav. Netuším proč. Prostě se mi to nelíbí. Asi mi taky přetýká pohár trpělivosti: nečinnost, starosti a frustrace ohlodaly moji trpělivost na kost.

    Dojdu přímo k němu a vrazím mu přímo do nosu pěstí. Ne moc tvrdě. Jen tak, abych ho přiměla odejít.

    Z nosu mu teče krev-

    ANO KREV ANO! vybuchne kniha. Zabij ho, je to zbytečný kus lidského masa! Vezmi si jeho bar a celý klub a NA VŠECHNY TADY POŠLEME K'VRUCKA!

    Znovu si přeříkávám básničku - kde jsem to předtím skončila? Pamatuju si, že tenkrát na té besídce mi bylo jedenáct. To jsem byla šťastná a svět byl mnohem jednodušší. Nebo to jsem si aspoň myslela.

    Je rudá jako krev Micka O'Learyho, muže, kterého jsi ROZTRHALA na kousíčky holýma rukama a pak ZEŽVÝKALA-

    Na chvíli se nemůžu dostat do klidu, protože mě slovo "rozžvýkala" totálně rozhodí a místo toho, abych se soustředila, přemýšlím, jestli jsem ten den cítila krev v puse a nevšimla si toho. V panice se vrhnu na veršování a nahlas vykřiknu: „Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,

synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně – statečně, byť opuštěný, žiji zaklet v této zemi-"

    Barman si svírá nos a zírá na mě, jako bych měla tři hlavy. Hodím po něm špinavý hadr na nádobí, kterým utíral sklenice. I když to k ničemu moc nebylo, protože voda ve dřezu je černá až hrůza. Pak mi dojde, že pořád recituju a uprostřed verše se odmlčím.

    "Ty jsi fakt pošahaná až na půdu!"

    "To nemáš ani tušení. Já totiž půdu už ani nemám." Bože, někdy mi fakt chybí Jih. Slunečné dny. Puntíkaté bikini a bazén. Jednou se do Ashfordu vrátím. Projdu se tam a budu předstírat, že jsem normální. Jen jeden nebo dva dny. "Praštím tě klidně ještě jednou. Tak uhni." Stoupnu si až k němu, takže ho donutím couvat skrz mojí armádu Temných, pryč z toho hezkého, na který se docela těším, až ho budu mít pod svou taktovkou.

    Bude to jako za starých časů, to mě uklidňuje. Připadám si pak zase jako pravá Mac Laneová.

    "Řeknu to na tebe šéfovi, ty pošahaná mrcho!"

    "To udělej. Řekni mu, že se jmenuju Mac, až s ním budeš mluvit a uvidíš, jak to půjde. Teď vypadni. A nevracej se."

    Otočím se k gentlemanovi, který sedí nerušen naší výměnou - přece jen jsme u Chestera - a zrovna sleduje svoje příšerné martini, jako by se snažil přijít na to, co je s ním špatně. Vytrhnu mu sklenici z ruky. Není to ani ta správná sklenice!

    "Smoky?"

    Přikývne.

    "Hned to bude."

    Vypustím špinavou vodu ze dřezu, najdu v baru čisté utěrky, umyju si ruce, popadnu vychlazenou sklenici a namíchám perfektní smoky martini. Jsem tak zvyklá na to pohybovat se mezi svými přízraky, že mi ani nepřekáží.

    Když ho ochutná, pochvalně se usměje a já mám najednou pod nohama pevnější zem. Známá rutina je jako balzám na moji rozpolcenou duši.

    Začnu přeorganizovávat alkohol na poličkách tak, aby byl správně a přitom si broukám pod vousy.

    Kniha uvnitř mě se hlasitě zabouchne. Prozatím. Vypadá to, že jsem našla další způsob, jak ji na chvíli umlčet. Básničky a práce za barem. Kdo by si to byl pomyslel? Ale náplasti na moji chorobu nejsou to, co hledám. Chci chirurga, který provede operaci a jediné, co zbyde, je jen obyčejná jizva po ohavném zranění, která mi bude každý den připomínat, že je po všem a že jsem přežila.

    A proto potřebuju půl šíleného krále. Ale tady kouzlo pro jeho přivolání nenajdu.

    "Ahoj, Mac," řekne Jo a sedne si na stoličku u baru. "Co všichni ti Temní za barem?"

    "Ani se neptej."

    Pokrčí rameny. "Neviděla jsi poslední dobou Dani?"

    Tahle otázka je pro mě pokaždé ranou do srdce. Jednou prostě bouchnu a zakřičím: Ano, já jsem ta blbka, co ji vyhnala do Síně všech dní, tak mě ukřižujte, ať už mám konečně pokoj.

    Ale nakonec odpovím neurčitě jako vždycky.

    "A co Kat?"

    "Už pár dní jsem ji neviděla."

    Pod krátkými tmavými vlasy s blonďatými a kaštanovými melíry je Jo bledá a oči má rudé od pláče. Potřesu hlavou a zvažuju, jestli mám dnešní ráno zmínit.

    Můj mozek tenhle nápad vetuje. Moje pusa řekne: "Viděla jsem, co jsi ráno udělala," což jen dokazuje moje podezření, že mezi mozkem a pusou silnice stejně špatná jako dálnice kolem Atlanty plné nebezpečných uzávěrek.

    "Co myslíš?" řekne opatrně.

    "Ryodan kývl a ty jsi se otočila. Odkopla jsi ho."

    Ostře se nadechne, chvíli dech zadrží a pak: "Asi si myslíš, že jsem blázen."

    "Ne," řeknu. "Myslím si, že jsi krásná a chytrá a talentovaná a zasloužíš si chlapa, který dokáže cítit i něčím jiným než svým ptákem."

    Zamrká, zatváří se překvapeně a mě to naštve, protože tohle všechno by měla vědět.

    "Od začátku jsem chápala, kdo je, Mac," řekne unaveně. "Co mezi námi je. Ale on má takový... nikdy jsem necítila... a najednou jsem chtěla věřit, i když jsem věděla, že bych neměla. Začala jsem si nalhávat spoustu věcí. A tak jsem to nakonec ukončila dřív než on. Hrdost byla to jediné, co jsem na konci mohla zachránit."

    "Ale není to o nic snažší, že?" řeknu účastně. Moje barmanské schopnosti jen kvetou: míchání drinků, naslouchání, což odvádí od totální anestezie alkoholem k něčemu, co může ve skutečnosti pomoc, změnit té osobě život.

    "Nemyslím si, že jsem dost silná na to, abych se od něj držela dál, Mac. Přestanu tu pracovat. Nemůžu ho každý den vidět. Víš, jací jsou. Možná dnes ráno nikoho jiného nahoru nevzal, ale udělá to. Zeptám se Kat, jestli se můžu nastěhovat zpátky do opatství."

    "Víš, jak nejlíp na chlapa zapomenout?"

    "Frontální lobotomie?"

    Uchechtnu se, a vzpomenu si na písničku od Brickyard, kde se o tom zpívalo. "Ne, najdi si chlapi dva."

    Usměje se, ale jen krátce. "Obávám se, že po něm bych jich potřebovala deset."

    "Nebo možná," řeknu, "jednoho neskutečně dobrýho." Úžasný sex je jako droga, návykový a vše pohlcující. To vím z osobní zkušenosti.

    "To zní, jako bys měla někoho na mysli. Nemám na to vůbec náladu, Mac. Jen bych je porovnávala a nikdo by neobstál."

    "Možná ne." Nakloním se přes bar a zašeptám jí do ucha.

    Když odchází, má zadumaný výraz. Zasela jsem semínku, tak doufám, že sklidí ovoce. Myslím, že ano. Myslím, že to je přesně to, co potřebuje, aby obrnila svoje srdce, vyčistila si tělo i mysl od muže, o kterém dobře víme, že nikdy nebude její.

    Kromě toho je tu možnost, že to naštve Ryodana, tím teritoriálním způsobem, což ještě víc vyléčí tu ránu na Joině srdci.

    Bůh ví, že muž, za kterým jsem ji navedla, se nebude bránit.

    Usměju se a vyrovnám na bar pár vybraných lahví a zkusím malou barmanskou show. To hosté milují.

    Když vzhlédnu, abych přivítala párek nových zákazníků, ostře se nadechnu a zírám přímo přes jejich rameno, naprosto uzemněná tím, co vidím. Nejsem schopná zpracovat, jaké mě náhle potkalo štěstí. A to jsme zrovna mluvili o vysokých, černovlasých chlapech...

    Čas se zastaví a vše kolem mě ustrne, hosté jsou najednou na periferii mého vnímání a je tu jen jeden: kluk se zasněnýma očima, ve tváři má pobavený výraz, stojí tři kluby ode mě a pozoruje mě, jak okázale vyhazuju flašky do vzduchu. Vzpomínám si na večer, kdy jsem ho viděla dělat to samé.

    Nakloní hlavu a oči mu září. Pěkná show.

    Temný král je zpátky a vypadá úplně stejně jako dřív!

    Měsíce jsme prohledávali starodávné knihy a svitky, snažili se najít kouzlo, které by ho přivolalo, toho chirurga, kterého potřebuju a on se tu zničehonic zjeví! Ten s prsty jako motýlí křídla, který tvoří a ničí světy, určitě dokáže odstranit tu temnotu ve mně!

    Nikdy bych si nepomyslela, že se dobrovolně vrátí, když zmizel se svojí konkubínou. Myslela jsem, že znovuprožívají svou lásku.

    Prostoupí mě euforie. Můžu dostat svůj život zpátky a zároveň se zbavit těch smradlavých Temných. Můžeme se zeptat královny na Píseň stvo- rychle tuhle myšlenku utnu.

    Přeskočím bar, sklenice létají do všech směrů, odstrčím hosty z cesty i s židlemi, na kterých sedí, ale než dopadnu nohama na podlahu, tak je kluk se zasněnýma očima pryč.