Karen Marie Moning: Burned (Fever 7) - 20. kapitola

 

MAC

Opatství Arlington se rozkládá asi na tisíci akrech zemědělské půdy zhruba dvě hodiny od Dublinu, je to soběstačná pevnost s několika artéskými studnami, mlékárnou, hovězím dobytkem, sadem a hektary zeleninových zahrad.

    Možná Rowena provedla mocná ochranná kouzla, nebo se Stíny před pár měsíci rozhodli planit jiným směrem, asi třicet minut od stavby, ale krajina jimi zůstala nedotčená.

    Je těžké uvěřit, že jsem tu nebyla od půlky května, od noci, kdy jsme uvěznili Sinsar Dubh ve velké a runami opředené podzemní místnosti pod pevností.

    Čas letí.

    Zvlášť když trávíte tolik času uvnitř Zrcadel.

    Poté co jsme porazili Sinsar Dubh jsme se s Barronsem stáhli do jeho doupěte pod garáží a z postele jsme se vzdálili, jen když už jsme umírali hlady.

    O pár dní později jsme dopřáli klid jeho synovi, a otce jsme tak osvobodili od věčného utrpení. Začali jsme diskutovat o tom, jak ochránit svět před princem uvězněným pod opatství, které sloužilo jako vězení ode dne, kdy si král pro tenhle účel vybral naší planetu.

    Hned poté, co jsme ho uvěznili, jsem navrhla, že bychom celou místnost měli zabetonovat. Barrons potom přišel s nápadem, že bychom prince přestěhovali tak jak je i s celou místností do Síně všech dní a hodili ho do náhodného světa.

    Neudělali jsme ani jedno.

    Jak jsme se snažili najít způsob, jak zbavit svět Knihy jednou provždy, vystoupili jsme jednoho dne ze Zrcadla za knihkupectvím do světa, který byl doslova přešlý mrazem a sotva se jím dalo projít. Náš nový nepřítel nebyl někdo, s kým by se dalo fyzicky bojovat, ne že bych na to v tu chvíli zrovna měla. Kdybych se do toho zapletla, obrátila by to až moc očí mým směrem, vzneslo by to otázky ohledně přízraků, co mě pronásledují a dostalo by mě to do těsné blízkosti k Dani a na to jsem nebyla připravená. Byla to ta nejtěžší věc, co jsem kdy udělala - věřit ostatním, že ten problém zvládnou, zatímco já se potýkala s jiným.

    Dívám se z okna a sleduju ubíhající krajinu. Co nezničili Stíny, to zdecimoval Král jinovatky. Ale jaro začalo proměňovat zmrzlou přírodu. Ze země se tlačili poupata a na zemi ležel tenký koberec trávy, který se třpytil v měsíčním světle. Po tom příšerném vražedném mrazu to může trvat roky, než bude vše zase pokryté pověstnou smaragdovou zelení.

    Roztáhnu se na sedadle spolujezdce v Humvee, jednu nohu hodím na palubovku - Ryodan mě odmítl nechat řídit, to mě nepřekvapuje, protože jsme oba posedlí kontrolou - a já se připravovala na bitvu. Můj temný doprovod dřepí na střeše.

    Přemýšlím nad nadcházející konfrontací jako nad hrou pokeru, do které hodlám vstoupit. Zvažovala jsem všechny možné kombinace karet.

    Ta metafora byla přesná, protože blufování je moje silná stránka.

    Dobrou bitvu mám ráda, zvlášť když stojím na správné straně a tohle je ten případ. Opatství patří nám. Za předpokladu, že se dostanu dovnitř, jaké karty si můžu dovolit odhalit?

    Moje kopí je k ničemu. Přemýšlím nad dvěma případy, kdy moje přízraky sestoupili ze střechy a já vytáhla kopí: nejdřív proti Dani, podruhé proti Šedé ženě. Co mě donutilo uklouznout tenkrát podruhé a dalo tak Knize šanci, kterou chtěla. Dokud ten přesný moment nedokážu určit, to jak a proč, tak kopí nepoužiju.

    Svoje pistole jsem nechala v knihkupectví, ale mám s sebou vystřelovací nože v každé botě. Ani ty nepoužiju. Násilí je pro Knihu jako dveře, vrazí tam nohu a snadno je otevře.

    Barrons má ten amulet zamčený v trezoru pod garáží. Stejně bych se ho nedotkla. Před několika měsíci jsme se rozhodli, že je moc riskantní snažit se jí ošálit dvakrát stejným způsobem. Navíc jsem na to myslela už tolikrát, že si nejsem jistá, jestli mi ten nápad nevnukla sama Kniha. Skoro všechen můj mentální terén je mi podezřelý. A když o ní nějakou chvíli neslyším, tak si začínám dělat starosti.

    Nemůžeš proti ní hledat zbraň. Tou zbraní se musíš stát, říkal Barrons pořád a pořád dokola.

    O Hlasu vím. Vím, jak ho použít. Je to šikovný nástroj. Když se dostaneme do bitvy, tak kolem sebe dokážu vytvořit prázdný prostor jen za použití pár příkazů. V tu ránu si představím sebe sama, jak stojím uprostřed vřavy, neozbrojená, nehýbu se a jen křičím: Nepřibližujte se! Nedotýkejte se mě! Zahoďte zbraně!

    Frustrovaně vydechnu.

    Dokážu zneutralizovat schopnosti, ale to platí jen na Danany. Kromě zde přítomné ghúlí společnosti.

    Jsem dobrá v boji jeden na jednoho. Za předpokladu, že nepřijdu o vědomí.

    Moje karty v téhle hře stojí pěkně za houby. Potřebuju nový kolo. Nebo alespoň pár divokých karet.

    Nemůžu se dočkat, až potkám tu novou legendární vůdkyni vidoucích, až se před ní postavím a změřím si ji. Zajímají mě i ženy, kterým velí, jaké mají schopnosti, jestli je některá z nich jako já a dokáže vycítit Sinsar Dubh. Snažím se ujistit sama sebe, že ta pravděpodobnost je malá.

    Rozporuplně si povzdechnu a rozhodnu se, že jsem jen paranoidní. Vidoucí mi řekly, že nikdo v celé historii nebyl schopný Knihu vycítit tak jako já a Alina, a nikdo z nich nedokázal neutralizovat schopnosti a vzhledem k tomu, že pocházíme z prapůvodního stanoviště vidoucích, které zřídil sám král, tak pochybuju, že nějaké naplaveniny budou mít podobné dary. Vlastně po těch tisíce let, co žijou jinde, už o skoro všechno přišly. Možná jsou dobré v boji, ale to je tak vše.

    "Bože, přestaň vzdychat, nebo nás odfoukneš z cesty. Chceš si o něčem promluvit, Mac."

    Podívám se na Ryodana, ve světě přístrojové desky vypadá nevyzpytatelně jako vždycky.

    Pochybuju, že moje pohrůžka, že ho přestanu "chránit" pro něj byla motivací. Ryodan sleduje vlastní cíle. "Proč jsi souhlasil, že mi pomůžeš osvobodit opatství? Nikdy neděláš nic jen tak, vždycky jenom, když z toho můžeš něco vytřískat."

    "Chci se zbavit té nové vůdkyně. Ona a její následovnice zabíjí Danany. A to nedělá dobře byznysu."

    "A co s ní hodláš udělat? Zabít ji?" To se my nelíbí. I když já jsem zvažovala, jak se jí zbavit, ale myslela, že ji spíš zpacifikujeme, ne že ji zabijeme. V Dublinu už tak bylo dost smrti.

    "Možná by se z ní dala udělat užitečná zbraň. Pokud ne, tak ano."

    "Co se stalo, když jste s Dageem potkali R'jana?" Dageus trval na soukromém setkání v Ryodanově kanceláři. Stála jsem přede dveřmi a přála si, abych pořád měla ten mobil a mohla je odposlouchávat. "Souhlasil, že pošle armádu, aby pomohla ulovit Ježibabu?"

    "Za další křeslo u našeho stolu."

    "A koho tam chce? Žádní jiní princové už nejsou." Nad tím jsem přemýšlela. Kde jsou všichni ti náhradníci. To jsou někde uvěznění jako byl Christian v Temném vězení? Vážně konzumovaní Temného masa urychlilo jeho proměnu?

    "Chce poradce, jehož hlas by vyvážil převahu Temných."

    "A ty jsi to dovolil?"

    Nic neříká, ale to ani nemusí. Samozřejmě, že ano. "Temní a Světlí vždycky budou hlasovat proti sobě už jen kvůli blbému principu. Vyruší se tak a ty budeš na koni."

    Když pořád nic neříká, vrátím se ke sledování krajiny. A trhnu sebou.

    "Co to sakra je?" vykřiknu.

    Ryodan se přese mě podívá z okna. Dupne na brzdy tak, že to katapultuje ghúly ze střechy a ti se před námi rozplácnou v explozi černých plášťů. "Kurva, vůbec jsem si toho nevšiml."

    Krajina se změnila. Drasticky. Tady, asi deset minut od opatství je jaro. 

    "Couvej," řeknu, ale on to už dávno dělá.

    Najdeme demarkační linii, podobnou té, co za sebou nechali Stíny v Dublinu, asi dvě stě metrů zpátky.

    Vyskočím z Hummera a každou nohou si stoupnu na jednu stranu. Moji ghúlové se rozestoupí kolem mě. Nevšímám si jich, což mi jde líp a líp, čím víc času s nimi trávím.

    Nalevo ode mě je slabý pruh trávy a plevele. Napravo je travnatý vysoký koberec, který pravděpodobně posekal někdo kosou. V měsíčním světle se skví sametové vlčí máky a nad rákosím se ve stínu pohupují lilie.

    Nalevo mám mladé stromky s pár listy.

    Napravo jsou obří duby se silnými větvemi, které se natahují až k nebi a jsou pokryté zelení a bujnou révou.

    Tady sem tam nesměle zacvrdliká cvrček, který se vzpamatovává z té strašné zimy.

    Tam poletují ptáci z exotických oblastí a všude to jen šustí, jak se drobná zvířata pohybují z větve na větev.

    Najednou mnou prostoupí předtucha.

   Když se stavíš v opatství, uvidíš, co tím myslím, řekla mi Kat. Tohle tání... Myslela jsem, že když ten ohňový svět, co ohrožoval náš domov... ach, ale pak se to nestalo a ukázalo se, že...

    Snažila se mi to říct. Prosila mě o pomoc. Ale já byla tak ponořená do vlastních problémů, že jsem ji neposlouchala.    

    A ještě bych s tebou ráda probrala jednu věc, když budeš mít čas. Jedná se o Cruce. Vzhledem k tomu, že toho o dananských princích víš víc než my...

    Řekla mi, že jeho klec pořád drží.

    Lhala? Co jiného by tohle vysvětlovalo?

    Hodím po Ryodanovi temným pohledem. "Já myslela, že víš, co se tady děje."

    "Vypadá to, že to pár mých zdrojů zapomnělo zmínit."

    "Proč by ti to tvoji muži neřekli?" pokouším se zjistit.

    "Moji muži nejsou mým zdrojem."

    To byla jen půlka toho, co jsem chtěla vědět. "Tak kdo?"

    Vyšle ke mně tichou myšlenku, Dobrý pokus. Nebo spíš ne.

    Sednu si zpátky do Hummera.

    Na sedadlo řidiče.

    A zamknu dveře.

    Zasměje se. "Ale Mac, to bych nedělal."

    Nakloním se přes řadící páku, otevřu dveře u spolujezdce a šlápnu na plyn.

    Rychle.

    Ryodan zakleje a udělá přesně to, co bych udělala já. Rozběhne se podél auta a skočí dovnitř. "Jestli mi spočítáš zuby na převodovce, tak je po tobě, ženská."

    Střelím po něm výstražným pohledem. "To se mi nepovedlo od deseti let." Šlápnu na to a rychle přeřadím.

    "Odrážedlo se nepočítá," posmívá se mi Ryodan.

    "Byl to tátův Mustang z šedesátého čtvrtého." Po tom debaklu už naši nenechávali viset klíče nad dveřmi garáže. Šerif Bowden mě přivezl domů. Zvládla jsem ujet asi osm set metrů za neustálého skřípání a cukání auta, než polovina obyvatel Ashfordu vyběhla zjistit, co se děje. Ty polštáře, co jsme si dala pod sebe, abych dosáhla na volat dobře zafungovaly jako air bagy, když jsem vrazila do telefonní budky.

    Chvíli trvalo, než se přes to táta přenesl.

    A pak udělal to, co každý rozumný rodič: naučil mě řídit.

    Dejte mi jakkoli starý auto, vždycky najdu místo, kdy auto zabírá.

***

    Zaparkuju venku před ozdobnou novou bránou v nové kamenné zdi, která tu ještě před dvěma měsíci nebyla.

    Ryodan instinktivně vycítí moje myšlenky. Zas tak složité to není, protože mám trochu otevřenou pusu v údivu. Znovu. Nevím, proč se vůbec obtěžuju s nějakou předpojatostí. Dokonce i ty jednoduché jako očekávání, že když zavřu dveře do pokoje, tak druhá strana stále existuje, kompletně se sádrokartony a koberci a světly. Co já vím. Třeba ne a nikdy neexistovala. Možná se ztratila, dokud ji nebudu znovu potřebovat a je uložená někde v kosmickém prostoru.

    "Nebyla tu ani minulý měsíc. Zatraceně, ta zeď tu nebyla před třemi týdny. A ona mi o tom nic neřekla. Vypadá to, že naše představená má svá tajemství."

    "Stejně jako tvoje neschopné zdroje." Vážně bych ráda věděla, kdo to je. Chtěla bych, aby pracovali pro mě. A rozhodně bych trvala na přesnějších informacích.

    Jasně. Kdybys opravdu stála o přesnější informace, řekne mi moje podvědomí, tak bys tu byla už dávno. Možná bys poslouchala, když tě žádala o pomoc. Vážně sis myslela, že je po všem? Vážně sis myslela, že Cruce bude ležet bez hnutí byť jedinou minutu?

    Svedlo Kat, stejně jako Rowenu, to zlo, které spí hluboko pod jejím polštářem? Otřesu se. Kat ne. Ale kde je? A proč nám o tom neřekla?

    "Možná se v blízkosti usídlila nějaká jiná kasta Světlých a to ovlivňuje prostředí," navrhnu alternativu, která by byla pořád dost problematická. Nechci žádné Danany poblíž opatství.

    "Cruce ji svedl," řekne Ryodan příkře.

    "To nevíš," bráním ji.

    "Začalo to tu noc, kdy jsme uložili Knihu. Přišel ji navštívit, když spala."

    Nevěřícně se na něj podívám. "To víš jistě? A to jsi čekal tak dlouho, než jsi něco řekl? Když ne mě, tak jsi to mohl říct aspoň Barronsovi."

    "Věřil jsem, že to má pod kontrolou."

    "Velký Ryodan se spletl?" posmívám se nevěřícně. "To se fakt svět asi řítí do záhuby." Proč mi to neřekla? Proto chtěla, abych přišla a pochopila, jakou bitvu svádí? Mlčela, protože se stejně jako já bála, že jí odsoudí a chtěla to napravit sama?

    Ryodan otráveně řekne: "Měl jsem trochu napilno s hledáním Dani a se snažením se zalepit černou díru pod svým klubem. Zatímco jste se s Barronsem ztratili kvůli bůhví čemu i s doprovodem Temného krále, který tě pronásleduje kamkoli se hneš. A ano, jestli nepřijdeme na to, jak to napravit, tak svět opravdu skončí."

    Řeči o konci světa už mě neznervózňují tolik jako dřív. Často se ráno budím a jsem překvapená, že tu ještě jsem. Třešničkou na dortu považuju to, když se vzbudím na stejném místě, na kterém jsem usnula.

    Vedle zastaví černé SUV s tónovanými skly. Přijeli Keltarové. Vystoupí, jsou jako malá armáda nabušených, černovlasých a opálených mužů. Je tu Dageovo dvojče Drustan, s kratšími vlasy o něco svalnatější verze svého o pár minut mladšího bratra, i přesto že i tak má vlasy do půli zad. Oproti Dageovým zlatým tygřím očím jsou ty jeho chladně stříbrné. Za ním jde Cian, obrovský Skot se spoustou tetování a tvrdým pohledem muže, který někde seděl, pak Christopher, který jako jediný vypadá tak nějak civilizovaně. Je jako pětačtyřicetiletou kopií Christiana.

    Vylezeme z auta a hned jak se k nim připojíme, Dageus zavrčí: "Takhle to tu posledně nevypadalo. Smrdí to tu Danany."

    Ryodan zakloní hlavu a podívá se na ostnatý drát nahoře na zdech. Z blízkého stromu zlomí větvičku a vyhodí ji vysoko do vzduchu. Větev zapraská, jak dopadne na drát a pak spálená spadne na zem.

    Za bránou je opatství osvětlené tisíci světly. Obrovská fontána, která tam taky předtím nebyla, chrlí do vzduchu voda a ta dopadá zpátky do stříbrozlatého bazénku. Zahrady jsou surreální, jsou plné rozhlehlých záhonů vonících kvetoucích rostlin, které jsem nikde jinde neviděla. Nemám absolutních pochyb o tom, který egoistický Picasso vytvořil tuhle letní nádheru na plátně dublinského anorektického léta.

    Za branami drží nové vidoucí stráž na vězením, které drží - i když to spíš vypadá, že v tom fatálně selhává - největší zlo, které svět poznalo (tedy, kromě mě) v těle nejmocnějšího prince, jehož Temný král stvořil. Měla jsem tušit, že to nebude fungovat. Cruce měl pravděpodobně celou tu dobu záložní plán.

    "Osvobodilo se to, děvče?" zeptá se Dageus a podívá se na mě.

    Opatrně natáhnu své vědomí k uvězněné Knize a doufám, že ta kopie uvnitř mě neexploduje násilím.

    ZABIJ TOHO PRINCE, ZNIČ HO, ROZDRŤ HO, AŤ SHOŘÍ!!!

    Zatnu zuby, abych se nepopadla za hlavu a nahlas nezasténala. Jo, je pořád pod opatstvím. A vypadá to, že tak moc jak král pohrdá svou knihou, pohrdá moje kniha tou královou knihou. Co se stalo se starými dobrými časy, kdy spolu knihy prostě vycházely, seděly si v knihovnách a čekaly, až si je někdo přečte?

    "Pořád je pod opatstvím, tam, kde jsme ji nechali."

    "Změnilo se něco?" chce vědět Christopher.

   "To odsud nedokážu říct. Budeme se muset podívat." Ale já ne. Najdu způsob, jak to odmítnout. Naposledy, když jsem stála v té jeskyní místnosti, jsem netušila, že mám jednu kopii uvnitř sebe. Pořád jsem věřila, že je to lež, kterou mi Sinsar Dubh řekla, abych o sobě pochybovala. Od té noci jsem měla až moc nočních můr o tom, jak jsem uvězněná vedle Cruce.

    A nakráčet ochotně do opatství plné vidoucích a Keltarů, kteří mají dost moci na to mě uvěznit?

    Nikdy.

    Vycítím za sebou Barronse dřív, než promluví. Můj závoj přízraků ustoupí a moje tělo se rozpálí stejně jako nadupané auto, které sedělo až moc dlouho v garáži.

    "A kurva." Dojde ke mně a stoupne si, co nejblíž to jde, aniž by se mě dotknul. Nemusí. Někdy si myslím, že se naše atomy tak rádi vidí, že si mezi sebou posílají malé poslíčky plné touhy, síly a lásky. "Já věděl, že ji máme přemístit," zavrčí.

    "Nebo alespoň zalít betonem," souhlasím.

    "Ostatní," řekne mu Ryodan.

    "Jen Fade byl se mnou, když jsi volal."

    Zatímco se snažím přijít na to, jak Ryodan zvládl zavolat Barronsovi do Férie, Fade vypluje ze stínů, celý vysoký, svalnatý a zjizvený jako všichni ostatní. Krade se k nám tím nenápadným způsobem, jakým Barrons pohybuje jen v soukromí. Kdybych to už předtím neviděla, byl by to děsivý pohled a rozhodně by bylo jasné, že to není člověk.

    Skoti se stáhnou blíž k sobě.

    Fade se zasměje a jeho tesáky v měsíčním světle bíle září.

    Dva Skoti posunou své ruce ke zvláštním starobylým nožům v pochvách, co mají u pasu. Zajímalo by mě, jestli mají mýtické schopnosti jako moje kopí.

    Ryodan střelí po Fadeovi pohledem, na který zavrčí, ale začne se pohybovat jako my ostatní.

    Naše soukromá armáda je malá, ale působivá. Naše dvě skupiny zahrnují Barronse, Fadea, Ryodana a mě a vedle nás se Dageus, Drustan, Cian a Christopher připravují na setkání s neznámým nepřítelem.

    A s jedním známým nepřítelem, který ožívá i přes led a mříže.

    Za předpokladu, že nezačneme válčit mezi sebou - a to se klidně může stát s tím kolik testosteronu tu je na tak malém prostoru - si myslím, že máme velkou šanci získat opatství zpět alespoň od jednoho nepřítele.

    Nové vidoucí nezabraly jen opatství - zabraly radioaktivní opatství.

    Už si nejsem ani jistá, co mi dělá větší starosti: to nebezpečí pod Chesterem, to pod opatstvím nebo to ve mně. Ráda bych, aby zmizely všechny tři. A v opačném pořadí by to bylo naprosto ideální. "Myslíte, že se věci někdy vrátí do normálu?"

    Barrons se na mě zadívá. "Ono to bylo někdy normální? To jsem zmeškal nějaké století?"

    Ryodan řekne: "Do háje s normálem. Beru válku klidně každý den."

    "Přesně, šéfe," souhlasí Fade.

    Drustan se uchechtne. "Jste pitomci, všichni. Obětoval bych levou kulku za celé století míru."

    Zbytek Keltarů srdnatě souhlasí a pro ten účel nabízí další části těla.

    Jsem obklopená samými alfa samci, co mezi sebou mají víc magie než celý učitelský sbor z Bradavic, a tak se jich hodlám zeptat, jak nás chtějí dostat skrz tu bránu, ale už k tomu nedojde, protože ta otázka by byla zbytečná.

    Brána se začne pomalu otevírat jakoby neviditelnou rukou.